Memories

29. ledna 2013 v 19:56 |  I and ana
Vlastne až teraz si uvedomujem, čo všetko som v 12 rokoch stratila. Nebola na mňa len anorexia. Stratila som aj svojho otca(rozvod). Dve rany. Tým som stratila celý môj minulý život. Zmenilo sa úplne všetko.Už som nebola tým malým dievčatkom, ktoré sa vodilo za rúčky so svojimi rodičmi. Už som nebola tým bezstarostným dieťaťom, čo sa bilo so svojou sestrou o posledný pukanec. Bola a som ničím. Všetko som stratila. Už dva roky nežijem život. Len prežívam, tápam v tme, hľadám zmysel, prečo by som aj naďalej mala. Prečo sa to všetko nemôže vrátiť? Prečo nemôžu zase nastať pohodové sobotné večery, trávené s mojimi rodičmi nokonečným rozprávaním, hraním kariet a jedením mamkiného úžasného pudingu? Prečo mi zase nemôže byť jedno, či si dám jedno jablko alebo dve? A čo, ja som ešte dieťa. Ešte som nechcela vyrásť. Stále chcem ležať v posteli a dlho do noci sa rozprávať s mamkou, chcem počítať matiku s ockom, chcem, aby mi spravil jeho úžasný rožok s Pribináčikom, chvem, aby mi povedal, že ma má rád. Chcem môcť povedať všetkým prečo plačem a čo ma trápi. Chcem späť život. No viem, že to tak nikdy nebude. Nikdy nebudem môcť prísť do Mc Donaldu a dať si hamburger s hranolkami. Nemôžem si večer ľahnúť, pretože by som telu "dala možnosť ukladať tuky". Nemôžem ísť skôr spať, veď telo "musí" do noci ešte veľa jedla spaľovať. Už nikdy sa nebudem bezstarostne smiať s kamarátkami a brať si pritom plné hrste čipsov. Už nikdy si nebudem po Vianočnej večeri bez výčitiek porovnávať, kto má najväčšie brucho zo súrodencov. Už nikdy ma ocko neprivezie domov zo školy a nespraví mi na desiatu svoj úžasný párok v rožku. Už nikdy nepríde deň, keby som nerozmýšľala nad jedlom. Prečo nemôžem byť zase tým malým dievčatkom? Prečo nemôže byť všetko tak, ako predtým? Už nikdy nebude nič tak, ako predtým...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Ruby Ruby | Web | 29. ledna 2013 v 21:33 | Reagovat

:( Mrzí mě, že se tak trápíš!!! Ale uvidíš, že bude líp :) Pevně tomu věřím!!

2 Beautygloss Beautygloss | Web | 30. ledna 2013 v 9:07 | Reagovat

Když jsem to četla,  skoro mi slzely oči. Jasně, máš pravdu, v dětství bylo všechno jednodušší, nic nám nechybělo, nemeli jsme starosti. Ale čas proste vrátit nejde, s tím se musíme smířit :) Proto je dulezite si užívat každýho dne, dělat to co máme radi :) Je trochu paradox, ze když jsme byli malí, chtěli jsme co nejdrive vyrůst, a ted bychom se občas taky vrátili do dětství :)

3 Bett Bett | Web | 30. ledna 2013 v 18:44 | Reagovat

Máš úplnou pravdu. Některý z nás by ještě měly být děti...tak proč už máme za sebou takové hrůzy? Proč to potkalo zrovna nás?....Anorexie je hrozná nemoc. Vyžere ti do hlavy díru a zaplní ji výčitkami a odporem. Ale musíme věřit! V životě nás čeká spousta krásných chvil a opravdu si myslím a doufám, že lze tuhle nemoc vyhnat i z psychiky. Jasně, že ne úplně..to bohužel nejspíš možný není...ale potlačit ji natolik, aby sis dala v deset párek v rohlíku a ani nepomyslela na nějaký kalorie, to určitě jde. Věř tomu, že ty to dokážeš! Jsi silná osobnost, i když se tak někdy necítíš...a i když tě osud donutil vyrůst o tolik rychleji, nezapomínej na to, že si zasloužíš prožívat všechny ty dětské radosti, a vůbec všechno krásné co tě ještě čeká :)

4 michelle-ml-lou michelle-ml-lou | Web | 30. ledna 2013 v 20:12 | Reagovat

Také mě mrzí jak se trápíš =( je to hrozně smutný co sis prožila. Anorexie je u tebe vlastně zrcadlo tvého smutku. Moc ti držím palce ať se z toho dostaneš! věřím, že jednou zase z tebe bude šťastná holka jako v dětství!

5 Radka Radka | E-mail | Web | 2. února 2013 v 16:13 | Reagovat

I mé dceři se ve dvanácti změnil svět, kdy jsme odešly od jejího otce. Od té doby nevyrosta ani centimetr, je jí dvacet, trpí depresemi a nevidí v ničem smysl života.
Možná jsi něco ztratila, ale jiné věci můžeš objevit. Rodiče Tě mají pořád rádi, tak si to užívej, jen jinak. Jsi fajn holka, klidně buď dítě a blbni, jen s každým rodičem zvlášť :-)

6 Noemi Noemi | Web | 3. února 2013 v 20:50 | Reagovat

Z tohoto se mi chce brečet, protože to mám podobně. Taky už nebudu normální...

7 banalite banalite | E-mail | Web | 8. února 2013 v 10:24 | Reagovat

Není důvod, proč by jsi zase nemohla být normální. Až se dostaneš z tý hnusný nemoci, budeš si moct jít třeba sednout s přáteli na pizzu, třeba jí sníst úplně celou, smát se u toho a uvědomovat si, že důležité jsou ty okamžiky, nikoliv kalorie. Dětství je pryč, ale budoucnost ti nabízí miliony příležitostí a zážitků. Některé budou bolet - tak jako rozvod rodičů - ale jiné ti to vynahradí.
A ty už se s taťkou nevídáš? Pokud jste měli skvělý vztah, můžete ho mít přece i teď. Vy dva jste se přeci nerozvedli.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama