14.2.2013

14. února 2013 v 10:50 |  I and ana
Je to naozaj možné? Je vážne skutočnosť, čo so mnou tá choroba spravila? Je to pravda, že v priebehu dvoch rokov môže anorexia vziať šťastnému mladému dievčaťu obklopeného ľuďmi, ktorých ľúbi s dokonalým životom, v ktorom mu nechýba absolútne nič absolútne všetko? Že ho zrazí na kolená, vezme dušu, mozog, silu a už nikdy nevráti? Príde, nepýta sa, či smie. Nič nedáva, len berie. Berie kilá, ktoré však nie sú to najpodstatnejšie. Ona berie život. Berie šťastie, berie lásku. Ako je možné, že ma prinúti robiť niečo také? Ako je možné, že ma anorexie donúti vraždiť? Lebo tým sa zabíjam. Ako je možné, že človek nevidí nič, že mu absolútne nezáleží na tom, či zomrie alebo nie? Ako je možné, že tá chorobná štíhlosť ho ženie stále ďalej a ďalej? Túžba byť stále chudšia a chudšia zotrie slzy, nahodí falošný úsmev a povie: "Poď, veď ty musíš. Čo si, keď nie chudá? Si nič! Nemáš nič a ani nikdy mať nebudeš! Si ten najhorší človek a ja ti núkam aspoň to jedno, byť chudá! Tak si vyber!" Ako je možné, že v zrkadle vidím stáť kostru potiahnutú hnusnou, suchou, pomaly priesvitnou šúpajúcou sa kožou, ktorá je taká, pretože som okrem dvoch déc čaju na raňajky už tri mesiace nevypila ani kvapku vody. Veď voda má kalórie a zaplní ti brucho. Chceš mať tlusté brucho?! Ako je možné, že na mojej tvári svietia len vytreštené modro-čierne kruhy z nedostatku spánku? Ty chceš spať? Ležať? Odpočívať? Aby sa ti to jedlo ukladalo?! Nie! Pôjdeš spať, až keď budeš zaspávať, o pol 12, o 12 a vstaneš o 6:15, každý deň! Prečo? aby si sa mohla plížiť po škole ako mŕtvola, bez energie a cez prestávku si mohla chodiť zohrievať svoje zmodreté ruky skrehnuté od zimy na záchod ku ohrievaču rúk. Aby si mohla zaspávať na hodine. A jedlo? Na to sa môžeš akurát tak pozerať. Byť rada, aké veľké uspokojenie ti dáva pohľad na tvoje spolužiačky alebo na ľudí okolo seba, keď jedia. Ale ty si nedáš. Ty sa budeš len pozerať, predstavovať si, ako to asi chutí. Aké to je, keď iným dievčatám mamky s láskou chystajú desiaty, ktoré aj zjedia. Aké to je, keď ti mamka cez víkend navarí jej vynikajúci puding a zjesť ho, bez výčitok, bez okamžitého pohľadu na brucho. Aké to je, nebáť sa, či o týždeň alebo o mesiac neskončím v tom pekle zvanom nemocnica, kde ma vykŕmia naspäť na 50 kíl. Ako je možné, že ma nezastaví ani to, keď ma mamka v strede noci so slzami v očiach zobudí a pýta sa, či spím, lebo myslí na to najhoršie. Aké to je, hýbať sa bez toho, aby sa mi krútila hlava? Mať energiu výjsť do schodov? Aké to je, môcť sa smiať na úplných blbostiach? Byť šťastná? Aké to asi je žiť?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 michelle-ml-lou michelle-ml-lou | Web | 14. února 2013 v 10:54 | Reagovat

Je vidět že si anorexii neužíváš, že je to pro tebe peklo. I rodiče to trápí. Moc bych ti přála aby ses z toho dostala =( aspoň to zkus, jíst víc =( držím ti palce!

2 Ruby Ruby | Web | 14. února 2013 v 12:43 | Reagovat

Naprosto věřím tomu, že tohle všechno můžeš získat zpátky!! :) Jsem pevně přesvědčená o tom, že můžeš být šťastná! Ale musíš pro to něco udělat. Pro začátek by úplně stačilo vyhledat pomoc a začít jíst. Vím, jak moc je to těžké...ale rozhodně to není nemožné!!!!! Moc Ti držím pěsti! :)

3 Kriss Kriss | Web | 14. února 2013 v 13:33 | Reagovat

Já si myslím, že sama toto nezvládneš.
Je třeba odborná pomoc.
Zkus to. Ti lidi jsou tady pro tebe, pro takové osoby, které mají stejný problém jako ty.

4 lsza lsza | E-mail | Web | 14. února 2013 v 13:53 | Reagovat

Smutné, ale pravdivé. Anorexie je mrcha, strašná mrcha. Myslím, že tobě by ale strašně pomohla léčebna, hrozně se na tomhle světě trápíš, jako zvíře, které chodí ode zdi ke zdi a neví, co udělat.

5 Noemi Noemi | Web | 14. února 2013 v 19:22 | Reagovat

Ach jaj, viem ako Ti je, ale naozaj neviem, ako Ti pomocť.

6 Kykyňa Kykyňa | Web | 15. února 2013 v 12:42 | Reagovat

Až ma z toho popisu zamrazilo. A je mi ľúto, že ľudia pod chorobou strácajú samých seba. Toto určite nie si ty. Neverím tomu. Ty sa postavíš, oprášiš a budeš bojovať ďalej! A vieš kedy to bude skutočne pravda? Keď sama uveríš, že si natoľko silná, aby si to zvládla! :) Držím ti palce, aby sa ti tieto denné mory nevracali. Aby si mala pokojný spánok a dostatok energie, aby si vyšla po schodoch a tešila sa z každého dňa!

Sťahujem sa na nový blog http://kykyna.blogspot.sk/ :)

7 Rezzy Rezzy | Web | 15. února 2013 v 14:16 | Reagovat

Můžu se zeptat, co ti vlastně brání v tom, abys svoji situaci změnila? Je skvělé, že si uvědomuješ, že to pro tebe rozhodně není dobré a že tě to zničí, to je důležitý krok. Pro mě byl třeba problém v tom, že mi trvalo, než jsem si to vůbec přiznala, a i když jsem si to přiznala, tak mi v tom ještě bránil strach a úzkost. Co trápí tebe? Kéž bych věděla, jak ti pomoct... ale člověk nakonec tu sílu nějak musí najít sám v sobě. Podpora ostatních je skvělá, ale když se člověk nepřekoná, tak je fakt těžké mu nějak pomoct... A přijde mi hrozně smutné a nepříjemné, když se nemocní s ppp musí nakonec léčit a krmit násilím... Prosím, nevzdávej se, mysli na ty pozitivní věci, které ti léčba přinese! Moc na tebe myslím :-*

8 Beth. Beth. | Web | 15. února 2013 v 18:36 | Reagovat

ty jo, opravdu dost zajímavý článek, přečetla jsem ho jedním dechem, vážně je to úplně krutě napsané.. je to hrůza, co teď zažíváš, ale musíš se prostě vzchopit, nevzdávat to a hlavně začít pořádně jíst a přibrat! přece nechceš znova do nemocnice, ne? :(
jinak děkuju ti moc za pochvalu designu! :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama